Velká cesta do Albánie - 1.část

Při poslední cestě do Chorvatska jsme skaravanem po premiérové plavbě trajektem, na Ostrov Hvar, pokračovali dále na poloostrov Pelješac. Je možné použít trajekt přímo z Chorvatského Ploče do přístavu Trpanj, avšak vzhledem k ceně za trajekt jsem se rozhodl dojet na Pelješac po pevnině. To však obnášelo projet část Bosny a Hercegoviny. Poprvé s trochou obav jsme se ocitli s karavanem mimo EU.  I za tu krátkou cca 25 kilometrovou část Bosny na nás dýchl orient a dostavila se touha po větším dobrodružství než doposud.

Zrodila se myšlenka zkusit dojet až do Albánie přes Černou Horu. Času už však nebylo a tak jsme se koncem června vrátili domů. Zároveň jsem chtěl uskutečnit to, co jsem si už kdysi předsevzal. Vzít děti k moři alespoň 2x za sezónu. Finance se však krátili, vzhledem k našim téměř každo víkendovým karavanovým výjezdům a tak se vidina další větší cesty vytrácela. Nakonec jsem tento plán téměř ,,odpískal,, . Až na popud Lucky, že by jsme mohli zkusit tu Albánii jsem si řekl, že když sáhnout na finanční rezervy, tak jen za něco, co bude stát za to. A tak počali přípravy a shánění informací na cestu do Albánie.

Vzhledem k tomu, že máme malé děti, itinerář cesty byl jasný. Dojet do Albánie za co možná nejkratší dobu. Doporučovaná trasa vzhledem k bezpečnosti, jak na stránkách ministerstva zahraničí, tak v cestovních kancelářích i na soc.sítích, byla ČR-Slovensko-Maďarsko-Srbsko-Makedonie-Albánie. Jenže je to dál a i dle mapy se jevila jako mnohem delší. Proto na popud jednoho cestovatele z facebooku, který jezdí pravidelně do Albánie a doporučoval trasu přes Kosovo, jsem se rozhodl zvolit tuto cestu.

Když jsem se v ČR zmínil, kam chceme jet a navíc s dětmi (4r + 1r), tak jsme v očích přátel, kamarádů a rodiny asi působili jako sebevrazi. Když jsem následně dodal, že chci projet přes Kosovo, tento dojem vše dovršil. Začaly se ve mně dostavovat pochybnosti, zda moje vlastní ambice nejdou na úkor rodiny. Jestli už to není až příliš vypravit se s dětmi do míst, které u nás zrovna nemají pověst bezpečných destinací. Naštěstí mě v tom moje manželka Lucka podpořila a nakonec možná ona měla zásluhu na konečném rozhodnutí, že pojedeme.

Nastalo každodenní shromažďování informací ze sociálních sítí, facebooku a cestovních kanceláří. Všude se objevovali nepřesné či mylné informace. S blížícím se termínem odjezdu, jsem vše uzavřel s pocitem, že vím snad vše důležité a zbytek ukáže až cesta. Každý stát na této cestě, kde jste navíc mimo EU, mám svá specifika. Jaké doklady jsou potřeba. Čím se dá platit, kde po cestě spát, kde se vyhnout klasickým hraničním přechodům vzhledem k čekacím dobám. Zda je cesta průjezdná i pro obytný přívěs atd… . V neposlední řadě nelze použít mobilní datový roaming vzhledem k cenám. Musím říct, že jsem už i já odvykl od bezproblémového přístupu k internetu v EU. Zvykl jsem si při těchto delších cestách mít přibližný plán, který však nikdy nevyšel J. Konečná trasa a místa kam dojedeme, se ukáží až na základě toho, jak se nám kde líbí. S ohledem na počasí, stav dětí atd.. . Není problém mrknout do mobilu a vyhledávat informace třeba jeden den dopředu. To však zde za hranicemi EU není možné a tak je nutné vše naplánovat více dopředu na ,,offline,, cestování. Ale musím říct, že to je mnohem větší dobrodružství. Vrací to vzpomínky na doby dávno minulé, kdy jsme takto s rodiči cestovali do bývalé Juhoslávie, byť né s karavanem.

Vyjíždíme

Vyráželi jsme časně ráno, ale i tak než dojedeme pro karavan, dopustíme plné nádrže, zahákneme a zkontrolujeme na jízdu, je téměř 9h. Vyrážíme. I když je karavaning o pohodě cestování, jelikož jsme soběstační a nemusí se spěchat, trochu nás tlačí čas. Abych dojel do Albánie do 3 dnů vím, že musím dojet minimálně někam hlouběji do Srbska. Pokud bych skončil ještě v Maďarsku, mohla by se cesta vzhledem k nečekaným budoucím komplikacím protáhnout na 3 noci a to jsem nechtěl.

Měli jsme v plánu spát hned za hranicemi v Srbském kempu. Avšak logisticky jsem věděl, že potřebujeme první den dojet mnohem dál. Bylo jasné, že někde budeme muset spát nadivoko a z toho jsem měl opodstatněné obavy. Nedoporučuje se v Srbsku přespávat na benzínových pumpách, nebo v noci zastavit na odpočívadle bez benzínových stanic, byť jen na chvíli. Zloději mohou uspat celou posádku narkotizačním plynem a po-té bez problémů vykradou celý karavan. Máme sice integrovaný narkotizační alarm pro tyto případy, ale i tak. Není to poprvé, co jsme spali nadivoko, ale já toho nikdy moc nenaspím. Vezu celou rodinu, tak jsem ve střehu. Už jsme zažili, paradoxně v ČR, že nám v noci někdo bral za kliku a venku tma jak v pytli. Jelikož jsem vědět, kudy budeme muset cestou do Albánie projet, poprvé jsem sebou vezl i ,,něco na obranu,, jako krajní řešení. Bylo to dilema, jelikož pokud by to celní kontrola objevila, měl bych asi hodně velký problém. Je to všude zakázané. I třeba v Rakousku, ale bezpečnost rodiny je na prvním místě a tak jsem to riskl. Musím však říct, že se spalo lépe. Nikde jsme však nezažili pocit ohrožení. Představa o těchto zemích je u nás, jak už tradičně díky médiím, mnohem horší, než je skutečnost.

Téměř po tmě na dálničním obchvatu Bělehradu jsem věděl, že už budu muset zastavit. S ohledem na únavu a stav dětí. Avšak základní bezpečnostní pravidlo nespat poblíž velkých měst mě přimělo pokračovat ještě dál. Najednou jsme viděli u dálnice na parkovišti stát několik karavanů. Ihned jsem uhnul na sjezd. Po příjezdu se ukázalo, že je to půjčovna karavanů, kde není možné nocovat. Snažil jsem se hlídači vysvětlit, že  dál už nedojedu. Nerozuměl však ani slovo. Nakonec, když ze mě vypadlo slovo ,,kaput,, tak pochopil a pustil nás přes závoru. Za 5 EUR a 1 pivo jsme mohli přespat. Jelikož to však byla zřejmě jen jeho dobrá vůle, už ráno dle domluvy stál v 6h před karavanem a nervózně popocházel. Měl asi obavy, že přijede majitel půjčovny J. A tak jsme vyrazili dál.

Pokračovali jsme po dálnici až do města Niš, kde jsme poprvé za celou cestu uhnuli z dálnice a zamířili směrem ke hranicím Kosova. Logisticky mi vycházelo již doma další přenocování někde  v Kosovu. Nejlépe v kempu. Jelikož jsem však žádný nenašel a ani aplikace park4night nenabízela vhodné spaní, vznesl jsem ještě před odjezdem dotaz na facebookovou skupinu ,,Český, Slovenský a Polský turista v Albánii,, . Zde jsme našli nejvíce informací, byť i zde se objevovali nepřesné či nepravdivé informace. Očividně místní znalec Albánie, který zde jezdí již po několik let odepsal, že v Kosovu žádné vhodné kempy nejsou.

Tak jsem byl opět rozhodnutý jet až kam nás cesta dovede a pak se uvidí. A tady začínal ten pravý karavaning, který jsme až doposud nezažili a který nás provázel po celou cestu. Možnost zastavit a spát kdekoliv. Jet tak trochu do neznáma. S obavami, ale s očekáváním, jaké to tam skutečně bude. Staří karavanisti by mohli vyprávět o podobném způsobu cestování v dřívějších dobách, kdy to šlo asi všude. Dnes už je to spaní a stání nadivoko v EU trochu problém.

Po odbočení z dálnice se až doposud dobré cesty začali rychle zhoršovat. Jízda se znatelně zpomalila. Možná 50km před hraničním přechodem ze Srbska do Kosova, začala silnice připomínat tankodrom, kde místy nebylo možné jet ani 30km/h. Vlivem velkých nerovností se mi dokonce poprvé postupně vyšroubovala zadní stabilizační noha u karavanu a škrtala občas o silnici. To jsem však zjistil až na hranicích. Dále cesta začala připomínat pohraniční demilitarizovanou zónu bez lidí a prakticky bez provozu. Když jsem řekl Lucce, že zastavím na záchod, s obavami prohlásila, ať raději nezastavuju a dojedu to až na hranice.

Po příjezdu na hranice jsem měl dojem, že auto s obytným přívěsem zde asi nevidí často, nebo možná ještě neviděli J. I když před námi nikdo nebyl, trvalo cca hodinu vyřízení všech formalit. Proběhla i kontrola karavanu třemi celníky. Když jsem jim otevřel i koupelnu prohlásili ,,mobil hotel,, , zasmáli se a odešli. Začala se však komplikovat situace s pojištěním vozidla. Kosovo jako jediná země na cestě neuznává zelenou kartu a na hranicích je nutné si sjednat pojištění. To jsem věděl. Když však uvnitř sedící celník prohlásil auto 15EUR + 80EUR karavan, bylo po srandě. Dočetl se totiž v TP lámanou češtinou,,speciální vozidlo,, . Po dvaceti minutách anglické konverzace se mi ho podařilo přimět zvednout ze židle a jít se podívat na to ,,speciální vozidlo,, . Stálo za rohem. Když ho uviděl prohlásil 5 EUR. Asi nerozuměl slovu karavan. Dále požadoval pivo Plzeň. Jestli prý nevezu. Nabídl jsem mu, vybaven na tyto situace, pivo jiné značky. A to Budweiser. Plzeň jsem neměl, tak odmítl, že to není České. Když jsem mu řekl, že je České, tak řekl OK a my jsme konečně mohli pokračovat na území ,,obávaného,, Kosova.

Obávaného jsem dal schválně do uvozovek. Zde se projevuje síla negativních neopodstatněných informací z medií. V Kosovu, jako v jediné zemi na cestě mimo EU jsem se cítil jako na západě. Nové silnice, nové dálnice evropského typu (nejlepší na celé trase včetně EU), nová výstavba. Oproti ostatní zemím celkem čisto. To bylo asi největší překvapení. Úplně mě to vyrazilo dech. Tato země by mohla jít rovnou do EU, nebo alespoň centrální oblast. Samozřejmě jsou zde i  horské oblasti někde na severu , prý né zcela pod kontrolou státu. Zde to prý je nebezpečné. Neplatí zde třeba ani zdravotní pojištění, což sami pojišťovny uvádějí. To se nás ale netýkalo.

Způsobili jsme i nadšení na dálnici pro jednoho mladého kosovského Albánce, který nemohl uvěřit, že vidí v Kosovu na dálnici český obytný přívěs. Po jeho nekončící gestikulaci a troubení jsem zastavil na odpočívadle a s opatrností stáhl okno, co potřebuje. Mluvil anglicky i trochu česky. Po opadnutí prvotních obav, kdy bylo jasné, že nejde o pokus mě okrást, jsem vystoupil ze zamknutého auta a dali jsme se do řeči.¨

Vyprávěl, že bydlel dlouho v Praze a jezdil i do Olomouce, jelikož poznal mou poznávací značku Moraváka. Znal dokonce v OL i některé ulice a restaurace. Zajímavá náhoda.

Cesta přes Kosovo probíhala svižně a my později odpoledne překročili bez větších problémů hranici do Albánie. Zde jízda po nově zbudované dálnici připomínající Rakouské dálniční průsmyky byla velkým zážitkem. Zatím bez placení. Mýtné brány i odpočívadla byly ještě ve výstavbě. Vzhledem k pozdní odpolední době a nastupující únavě mi bylo jasné, že do místa předpokládaného přenocování, vytipovaného na  aplikaci park4night, dnes nedorazíme. A tak jsme zastavili nedaleko za hranicemi na krásném dálničním odpočívadle s benz.pumpou, restaurací a dětským hřištěm. Po dotazu personálu restaurace nebyl problém přenocovat zdarma na parkovišti. Dali jsme si tedy ze slušnosti kafe a děti se před spaním mohli zabavit na dětském hřišti hned u restaurace.

Ráno jsme si dali znovu ,,povinně,, za bezplatné přenocování kávu v restauraci a vyrazili dál s předpokladem dnes dorazit do kempu u moře.

Praktické informace:

Průjezd Slovensko - online nákup dálniční elektronické známky, v našem případě měsíční. Do 3,5t soupravy auto, karavan, stačí pouze na auto. https://eznamka.sk/selfcare/purchase

Průjezd Maďarsko - online nákup dálniční elektronické známky, v našem případě měsíční. Do 3,5t soupravy auto, karavan, stačí pouze na auto. https://www.virpay.hu/index.html

Průjezd Kosovo – v Kosovu neplatí zelená karta. Na hranicích je povinnost sjednat pojištění vozidla. Nás to stálo 15eur auto + 5 eur přívěs. Tato cena platí na 15 dní, méně to nejde, ale lze přikoupit dny. Dále se za dálnice už nic neplatí. Pokud jedete na občanku, uznávají pouze novou verzi s elektronických čipem.
!! Pokud se chcete vrátit z Kosova přes Srbsko zpět, musíte do Kosova ze Srbska vstoupit na cestě tam. Jinak vás na hranicích na zpáteční cestě nepustí. To může nastat v případě, že jste cestou tam jeli třeba přes Makedonii a tudíž nemáte v pasu razítko, né starší jak 90dní, s datem vstupu ze Srbska do Kosova !!

Kromě Albánie lze všude platit platební kartou. Čerpací stanice, mýta. Je to vzhledem k mnohdy nevýhodným kurzovým přepočtům nejvhodnější způsob. Dále jsme vezli už jen eura pro případ, že by karta selhala a pro platby v Albánii. I v Albánii lze sem tam zaplatit kartou, ale nelze na to spoléhat. Pro místní nákupy je dobré směnit eura na jejich leky (místní Albánská měna).
Průjezd mimo Kosovo je možný i na obyčejný  OP nebo pas.

Dále, pokuj jedete firemním vozidlem, je nutné mít notářsky ověřenou plnou moc i v anglickém překladu, od majitele vozidla, že máte svolení k použití vozidla. Jinak se vystavujete riziku zabavení vozidla při zpáteční cestě na hranicích. Po mě ho však nikde nechtěli.

Navigace – nejlepší zkušenost byla s orientací pomocí offline map na seznamu.cz.
Pro nouzovou situaci jsem měl na 1 měsíc/50kč zaplacenu aplikaci park4night pro offline použití.

Úplatky – doporučuji si sebou vést cca 10-15 piv, nejlépe Pilsner, jako případnou odměnu za pomoc na cestách od místních, nebo na hraničních kontrolách.

Karavan nebo obytné auto ?

Věčná otázka všech karavanistů, která má svoje zastánce a odpůrce obou variant. Proto můj názor berte jako čistě subjektivní. Průměrně ročně máme cca 70-80 nocí v karavanu a tak to cestování s přívěsem, alespoň pro rodinu s dětmi, vidím dnes určitě reálněji než na začátku. Navíc podloženou vlastními zkušenostmi. A kempovali jsme opravdu různým způsobem. Od mých paraglidingových sletů na letištích. Dále tábory, dovolená na tátově zahradě u Kunštátu na Moravě, až po hodně drahé kempy v Chorvatsku. Stellplatzy, na divoko,  nebo i mnou né zrovna vyhledávaná obří přímořská letoviska či např. Vranovská pláž. Chtěli jsme zkusit vše a musím říct, že jsme měli hodně zbytečných předsudků. Nakonec i v těch letoviscích se dalo najít něco pozitivního i když to není zrovna náš ,,šálek kávy,, .

V první řadě se už tolik neřídím recenzemi např.na google mapách i když při výběru místa určitě nemalou roli hrají. Né však tak velkou jako na začátku.

Jako příklad uvedu kemp v Hallstattu. Jediný přímo ve městě, takže není na výběr. Moc jsme sem chtěli jet, ale recenze hrozná. Majitel nepříjemný a navíc nemá prý rád čechy, poláky a asi celý východní blok. Nakonec jsem na to připravil celou rodinu dopředu a řekl jsem si no co, přinejhorším odjedeme. Nakonec majitel i když trochu zamračený, jako jeden z mála v zahraničí odepsal na žádost o rezervaci v kempu ihned. Pro jistotu jsem napsal, protože jsem se dočetl, že nemá rád, když mu někdo přijede neohlášen. Toto se mi v Rakousku už jinde nestalo. Do ostatních kempů jsem musel všude volat, jelikož odpověď nepřišla nebo až po dvou dnech. Neměli jsme jediný problém, chovali jsme se slušně a předposlední den nás dokonce naháněl po kempu, jestli prý naše dcera neztratila nalezeného plyšáka. Tak asi tak k těm recenzím.

Obytné auto bylo mimo naše finanční možnosti. Takže jsem to alespoň nemusel tolik řešit i když taky občas láká. A kupovat přes 20 let starou ojetinu za ceny i přes 500-600 tisíc ? A na této částce to nekončí.  Další peníze se pohrnou za opravy.

Představy na začátku (černý text) a dnes (červený text), pokud cestujete s dětmi

Samozřejmě mi přišlo líto, že cestovat v zimě na sněhu je s přívěsem obtížné. Potřebujete dle mého názoru i větší auto, nejlépe s náhonem 4x4, aby to bylo trochu bezpečné. Nebo musíte víc plánovat cesty s ohledem na stav silnic v zimním období (leden - březen). Proto nepočítám s ježděním v těchto 3 měsících, ale kdo ví :-). Letos jsme začli už na konci února viz obr.

Zimní karavaning láká, ale finančně si zaplatíte za velkou spotřebu plynu. To co mám na půl sezóny spálím v zimě za 3 dny. Ze zkušeností jiných karavanistů musíte hodně větrat a to může v zimě vadit. Potřebujete pořád sušit věci hlavně u dětí. Takže neustálý boj s vlhkem. V listopadu už nemám vodu v systému (kohoutky, sprcha, bojler). Vozím pouze v kanistrech, takže se nesprchujeme i když v tomto období to tak nechybí.  V karavanu trávíte s dětmi větší část dne z důvodu nižších teplot i krátkého dne. Není to taková zábava, jako mimo zimu, kdy jste hodně venku a den je delší. Takže původní představy o zimním karavaningu už tolik nelákají i když 2x-3x za zimu asi kousek od baráku taky vyrazíme. Má to zase jiné kouzlo.

Souprava přívěs + auto je delší a složitější na řízení, couvání apod. . Všude taky nezaparkujete.

Na začátku to může být problém, než se naučíte. Pak už  to je pohoda a občas si říkám zvolni, už s tím zase jedeš jak s osobákem. Pokud máte na karavanu el.pojezd, hodně si to ulehčíte a zaparkujete i tam, kde se s obytným autem nestočíte. 
Parkování, otáčení na odpočívadlech nebo ve městech, vzhledem k delší soupravě, je obtížnější. S tím je potřeba dopředu počítat. Chce to víc plánovat a předvídat. Ale hlavně se toho nebát.

Cestovní rychlost je nižší.

Toto jsem bral jako nevýhodu pouze do té chvíle, než jsme s karavanem začali jezdit. Cestování s karavanem nás zklidnilo a přestali jsme tolik spěchat. Dovolená začíná už cestou. Po dálnicích jedu mnohem víc v klidu. V pravém pruhu 80-90km/h a nevadí mi to. I když bych mohl jet rychleji, klidně 110km/h. Sem tam někoho předjedu, jinak je to poklidná jízda do pohody. Toto je jedno z mých překvapivých zjištění. Mnohem víc si cestu užívám. Pouze s osobákem, hlavně na D1, je to jak na závodní dráze, kde buď někoho dojíždíte nebo někdo dojíždí vás a vy neustále brzdíte a střídáte pruhy. Toto s karavanem odpadlo. Není kam spěchat.  Když nedojedeme dnes, dojedeme zitra. Domek na kolech máme stále sebou.

Zastavit někde na divoko je snažší s obytným autem.

To je fakt, ale dnes míst, kde můžete parkovat na divoko je čím dál míň, bez ohledu na to, jestli máte karavan nebo obytku. V sezóně a v zahraničí ani nemluvě. Navíc, i když občas můžu zastavit kvůli přespání na cestě na odpočívadle, nebo někde u cesty, beru to jako nouzové řešení. Raději na stellplatz (většinou jsou ale pouze pro obytná auta) nebo do kempu. Pokud jedeme sólo, na ,,divoko,, moc v klidu nespím. Jsem ve střehu hlavně s ohledem na rodinu. Už jsme zažili situaci, že nám někdo v noci bral za dveře a venku nebylo vidět na krok. Zde výhoda obytky je, že můžete sednout v pyžamu za volant a hned odjet. Z karavanu musíte vylézt.
Další věc je ta, že karavan, či obytné auto, není těžké vykrást. Nemám dobrý pocit, když jej musím opustit mimo placená místa ke stání a kempování určená. Pak vše cenné co nepoberu sebou dávám raději do auta. Zde je alespoň alarm a vykrást ho je jednoznačně složitější. Výhoda je, že ho máme s přívěsem vždy sebou. :-)
Dochází i k tomu, že vám zloději přes ventilaci lednice pustí uspávací plyn a pak vám bez problémů vykradou celý karavan, zatímco vy spíte. Proto jsem náš vybavil i narkotizačním alarmem pro klidnější spaní. :-)
Diky těmto skutečnostem, se raději vyhýbám spaní na divoko, pokud jedeme solo. Obytné auto pak ztrácí takovou přidanou hodnotu. 

Měl jsem představu, že všude přespíme max 1-2 noci a jedeme dál.

Toto byla další moje mylná představa. Pro nás s dětmi je to jednoznačně nevyhovující. Děcka jsou z častých přejezdů neklidná a zjistili jsme, že se na nové místo ,,aklimatizují,, cca 1-2dny. Pak už jsou klidnější. Když si najdou i kamarády, máte vyhráno.
U sebe jsem zase zjistil, že zaparkovat karavan, vyrovnat, vyložit veškeré příslušenství (předstan, židle gril, koberec atd. ).......prostě rozložit se na kempování a ráno to zase balit, což zabere min 2h, je unavující. S obytným autem je to o něco kratší, ale né o moc. Snad jen to připojení přívěsu odpadá. 
Nám vyhovuje být na novém místě min 3 noci, tj. 2 celé dny, ať si děti zvyknou. Máme díky autu možnost vymyslet výlety a podívat se po zajímavostech i ve vzdálenějším okolí a karavan nechat na místě. Zaparkujeme lépe v centrech měst, než s velkým obytným autem. Nemusíme nic balit. Po příjezdu se vracíme do karavanu. Pokud nejsou místa v kempech vytyčená jako parcely, nestane se vám, že vám místo někdo obsadí, v době vaší nepřítomnosti.
Když na přejezdech spíme jen jednu noc, pak necháme karavan zaháknutý a nic nevybalujeme.

Postupně jsem našel zalíbení v předstanu (v mém případě markýzi s bočnicemi) , což je další obytný prostor, ve kterém trávíme nejvíce času.

Průběžná finanční zátěž
Výhoda karavanu je jednoznačná. Obytné auto je další auto, další motor a s tím spojených mnohonásobně více starostí a nákladů. Pojistka u obytného auta, pokud jej máte pojištěno i havarijně, vás vyjde na pěkný ranec, vzhledem k hodnotě auta a případných škod. Někdo proto jezdí jen s povinným ručením, což považuji za ,,dobrodružství,, . Nebo na tom musíte být finančně velmi dobře, jinak v případě větší škody či krádeže jste dojezdili. A znám takový případ. To je pak o strach vyjet a karavaning je především o pohodě. 
Na starší karavan vám stačí povinné ručení v řádu stovek korun na rok. U nového bych bez havarijního pojištění nejezdil, ale i tak je to o mnoho méně než obytka.
Dále druhá dálniční známka, nákup a výměna gum pro zimní provoz atd.... , prostě druhé auto v rodině.
Samozřejmě záleží, jak často karavan využíváte. V našem případě, kdy se nám z toho stal životní styl, jezdíme téměř každý týden.

Když jsme začali jezdit s karavanem, hodně nás to ovlivnilo směrem k minimalismu. Né, že bychom si před tím tuto věc neuvědomovali, ale karavan to ještě umocnil. Jeden z důvodů, proč jsem zavrhl starší obytné auto. I kdybych měl na nové, v této fázi života to považuji za nesmyslný luxus.
Snažíme se zbavit co nejvíce věcí, které nejsme schopni dostatečně využít. A ty co máme využívat na 100%. Každá další věc, kterou si pořídím mě stojí peníze, starosti a energii, kterou bych mohl využít jinde. Nyní jsem schopen osobní auto využít jak pracovně, tak pro rodinu + jako tahač pro karavan a to mi smysl dává.
Když je někdo např. v důchodu, nebo pracuje na cestách a ještě má to štěstí, že je na tom finančně dobře, pak má obytné auto smysl. Může s ním cestovat velkou část roku díky absenci pravidelně chodit do práce, či nutností  být vázán na jednom místě.
Určitě obytné auto taky láká. Má své opodstatněné výhody. Jsem si ale jist, že by mi dost vrtalo hlavou, jestli ty mnohonásobně vyšší náklady a starosti stojí za to. Že je to zbytečný luxus, kterého se s trochou skromnosti můžu vyvarovat a ušetřené peníze raději použít na cestování s obytným přívěsem.