Velká cesta do Albánie - 2.část

Velká cesta do Albánie - část 2.

Jízda po nově zbudované dálnici A1 od Kosovských hranic směr Tiranë byla velkým zážitkem. Krásné scenérie a vynikající kvalita. Až jsem si na to tak zvykl, že jsem měl pocit, že to tak bude až do Vlorë. Bohužel nebylo. Někde před Tiranë nová dálnice skončila. Zbývající část cesty směr Durrës-Lushnjë-Vlorë na mapě vypadala snadno, ale ve skutečnosti se zde střídali okresní silnice s dálnicemi, které již byli zcela jiného standartu. Navíc některé úseky dálnic byli ve výstavbě a tak se vcelku rychlá cesta Albánií začal stávat nekonečnou. Né, že by to vadilo. S karavanem jezdíme právě proto, že už cesta je cíl a spěchat někde na čas postrádá smysl karavaningu. Ale po 2,5 dnech intenzivní jízdy jsme už všichni cítili značné vyčerpání. Pro mě osobně tato část cesty byla nejvíce náročná. Když pominu třetí den na cestě, tak jsem velmi rychle pochopil, že v Albánii si s pravidly silničního provozu hlavu nelámají. V této oblasti dálnice nemají klasické nájezdové pruhy, sem tam jsou přehrazeny semafory či kruhovými objezdy. Auta volně vjíždí na dálnici z klasické křižovatky tvaru T a spoléhat nato, že na hlavní máte přednost nelze. Toto by bylo na delší vyprávění. 

Ze zajímavostí snad jen to, že jsme zde několikrát potkali cyklisty v protisměru, krávu popocházející na neuzavřené korbě apod.

Pokud již výjimečně dálnice měla odstavný pruh, stáli zde stánky s prodejem většinou ovoce. Jízda se tak stala velmi náročnou na pozornost, jelikož se nedalo spoléhat na pravidla přednosti v jízdě. Jednou jsem takto brzdil s pedálem až na podlaze a skončil půl metru od auta, které mi z vedlejší vjelo napříč do mého pruhu a čekalo, až se v protisměru uvolní kousek místa v nekončící řadě aut, aby se mohl zařadit.  Vzhledem k váze karavanu jsem si opět zkusit, že to něco váží a pokud vám takto někdo zkříží cestu na poslední chvíli a vy jedete 80-90km/h, moc to nebrzdí. Se štěstím jsem to dobrzdil, ale upřímně jsem očekával náraz. Prvně zepředu a pak zezadu, jelikož jsem v zrcátku viděl, že ti za mnou taky měli namále. Když jsem začal nadávat i z okna, řidič jen nechápavě pokrčil rameny. Se stále přiloženým mobilem k uchu se zařadil po nějaké době do protisměru a odjel. No asi je to zde normální. A tak jsem si postupně zvykal na tento styl jízdy a brzdil i na hlavní, kdykoliv jsem viděl na vedlejší auto. J Nakonec jsme zdárně někdy okolo 16h odpoledne dorazili do kempu Vlora poblíž města Vlorë.

Kemp Vlora

Kemp stál 18EUR za noc i s elektrikou. Strávili jsme zde 4 noci a konečně jsme se mohli okoupat v moři. Byl to jediný kemp, který se mi dle fotek na internetu zdál celkem dobrý. Překvapila nás i vysoká teplota Jónského moře, která měla okolo 28°C a bylo i dost teplo na to, na co jsme touto dobou zvyklí třeba z Chorvatska. Kempy zde nejsou bůhví jak luxusní. Možná trošku divočejší , ale základní potřeby zajistí. A co se týče čistoty na záchodech a umývárkách, tak byli vynikající.

Po prvním rozkoukání a šílené noční bouřce, kdy jsem držel markýzu i s bočnicemi asi hodinu, jelikož v tom větru již nebylo možné vše sbalit, jsme ráno vyrazili obhlédnout pláže mimo kemp. Byly všude  téměř bez lidí. Hned první den se dceři podařilo sednout na paddleboard i s nasazeným kormidlem a zlomit ho. Tak se z paddleboardu po zbytek pobytu stala jen neužitečná zátěž v autě. Jak jsem si po-té vyzkoušel, bez kormidla se s ním moc smysluplně jezdit nedá. Snaha o opravu se nezdařila a po pokusech o sehnání kormidla, jak na internetu, tak s dotazem v recepci kempu jsem zjistil, že v Albánii asi obchod s paddleboardy není. A koupit nové kormidlo je zde nemožné. Prý možná někde v hlavním městě, ale to bylo cca 250km a s nejistým výsledkem. 

Další den jsme podnikli autem výlet do města Vlorë. Už jak jsme projížděli se nám zde velmi líbilo a tak jsme chtěli město trochu poznat. Byl však neočekávaný problém směnit peníze za jejich leki, jelikož jsme nemohli nikde najít směnárnu. Platební karta zde nikde nefungovala. Skončili jsme v jedné z přímořských kaváren, kde po dotazu na směnárnu nám sdělili, že zde poblíž žádná není, ale že nám peníze smění. S nedůvěrou, že na mě chtějí vydělat jsem poděkoval a šel hledat směnárnu. Když jsem po hodině žádnou nenašel, tak jsem se vrátil do stejné kavárny a peníze zde směnil. Nakonec ten kurz, za který mi jej mladší pán s paní číšnicí směnil, byl nejlepší za celou dobu pobytu v Albánii a odpovídal ofic.kurzu.

Nejsem kafař, ale kouzlo Albánie a moře ze mě po zbytek pobytu kafaře udělalo. Trochu v tom hrála roli i cena, jelikož někde stálo kafe jen cca 12-15kč a bylo výborné. Ochutnali jsme i místní ,,kadaif,, typické Albánské sladké jídlo a některá další.

Město Vlorë

Po návratu do karavanu Lucka s dětmi šla na pláž a já jsem se opět pustil do pokusu o opravu naší lednice. Od odjezdu již prakticky nešla zapnout na plyn, pouze na elektriku, takže jen při jízdě nebo z přípojky.  Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali spaní nadivoko tak jsme si nemohli  dovolit nechat zkazit potraviny v mražáku a lednici. Hlavně kvůli dětem. Pitnou vodu jsme jim filtrovali. Tato nově vzniklá nepříjemnost mi dosti komplikovala plánování další cesty. Příjemné bylo, že mi sám od sebe pomohl  jeden německý důchodce v obytném autě, který se v tom celkem vyznal. Zprvu se zdálo, že se závada vyřešila, ale další den to bylo zase stejné. Nakonec se tuto závadu podařilo vyřešit až v kempu Moskato, kde jsme náhodou potkali Slovenského karavanistu Miloše v důchodu s manželkou. Zaparkovali vedle nás. Já jim pomohl a uvolnil jediné místo ve stínu. Auto jsem postavil  na slunko. On mi druhý den nabídnul, že mi s opravou pomůže, když viděl, že mám problém. Na své obytce si toho hodně udělal sám a tak se v tom vyznal. Celou lednici jsme odpojili a vytáhli ven. Stačilo dotáhnout jeden šroub na bezpečnostní pojistce přívodu plynu a bylo hotovo. Velmi nám tím pomohl. Stali se z nás dobří přátelé. Po návratu jsme spolu jeli i na sraz CC Rožnov do Maďarských termálních lázní a letos už máme naplánované další akce, kde se uvidíme. A já se za Albánii aspoň naučil opravovat lednici a nyní bych se nebál ji celou demontovat znovu. Musí vám však někdo ukázat, jak na to J. Po návratu jsem šel dokoupit další nářadí na opravy. Hold každý karavanista musí být i trochu kutil, jak mi řekl pan prodejce, který mi v Burimexu prodával karavan. Protože na cestě se vám vždy něco rozsype v tom nejméně vhodném okamžiku.

Kemp Vlora

Další den jsme vyrazili po ranním koupání do blízkého města Orikum na pláž. Zde se nám velmi líbilo. Napadlo nás zde přespat nadivoko přímo u moře při plánovaném přesunu dále na jih do kempu Moskato u Himarë. Všimli jsme si, že tu takto parkuje několik homemade obytných aut a náklaďáků zřejmě již delší dobu. Jeden dokonce s SPZ ČR. Když jsme následující den přijeli blíž k této skupině, jednalo se o takovou hippie komunitu. Nebylo zde však již volné místo a tak jsme to zaparkovali pár metrů dál na druhou stranu kavárny, kde jsme si stejně jako předchozí den dali kávu a jídlo za ,,pakatel,,. Bylo zde i skvělé hřiště pro děti. Jako všude byl problém s angličtinou, ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili. 

Kavárna (hotel) v Orikum. V pozadí střecha našeho karavanu, kde jsme strávili noc nadivoko

Po optání, zda není možné přespat v karavanu vedle kavárny nebyl problém a tak jsem dal číšníkovy za ochotu české pivo v plechovce. Toho to zřejmě mile překvapilo a tak ještě poradil, jak mám karavan postavit vzhledem k bezpečnostní kameře, ať jsme pod kontrolou. Po mém dotazu na bezpečnost však sdělil, že nemusíme mít strach.

Celkově jsme se v Albánii cítili čím dál bezpečněji  a postupně opadali počáteční obavy. Dokonce později na pláži u kempu Moskato jsem potkal zakladatelku facebookové skupiny Český, Slovenský a Polský turista v Albánii, se kterou jsem měl asi hodinový rozhovor a ta mi podala velice relevantní informace o místních poměrech. Zajímalo mě hlavně bezpečnost, parkování a přespávání s karavanem nadivoko. Prý je to možné všude, kde to nikomu nepatří. Třeba i na pláži, což jsme párkrát viděli a posléze taky zkusili. Pokud je to něčí pozemek, tak se souhlasem, ale byla zde ještě jedna věc. Prý je v Albánii nepsané právo, které se ještě údajně dodržuje z dřívějších dob, kdy ten, kdo vás pustí na pozemek za vás má odpovědnost. Pokud by vám někdo něco udělal, nebo vás okradl, tak on má povinnost na odplatu. Proto se zde prý tolik nekrade a je zde celkem bezpečno. Samozřejmě jsem byl opatrný a připravený na nečekaný problém, ale po našem odjezdu z Albánie, kdy jsme nezaznamenali nic ohledně ohrožení, nebo pokusu o okradení, jsem si řekl, že na tom jejím povídání asi něco bylo.
Snad jediná věc, kdy nás chtěl na benzínové pumpě ,,natáhnout,, pumpař o cca 50kč, když nepřepnul počítadlo na eura a kartou to prý nejde. Následně to přepočítal jiným kurzem, takže chtěl více, než měl. Protože jsem zde netankoval poprvé, vzal jsem mu jeho kalkulačku, před jeho očima to přepočítal znovu, následně mu z ruky vzal zpět to, co mi dlužil a čekal co bude. Stáli vedle mě ještě 2 další muži, zaměstnanci pumpy. Ti se jen zasmáli a řekli OK.  No zkusili to. Nakonec šlo o pár korun.

Spaní nadivoko na pobřeží v Orikum bylo asi nejhezčí, které jsme kdy zažili. Toto v EU již není možné. Slovy se to nedá vystihnout.

nadivoko v Orikum GPS: 40.3303892N, 19.4620181E

Albánie si nás získala. Začal se dostavovat pocit svobody a volnosti pohybu, který jsem v EU nezažil. Nebo jsem si myslel, že zažil, ale s tímto se to nedalo srovnat. Nejvíce se to umocnilo v kempu Moskato, kde jsme potkali několik zajímavých cestovatelů. Všichni byli tak nějak v pohodě. Nikdo už neřešil, že jsou cizí děti v našem karavanu. Naše děti v jejich. Rodiče nikde. Dokonce už jsme ke konci ani nezamykali karavan, tak jsem občas došel a v našem přívěsu na horní palandě asi 4letý Bob německého páru od vedle si čte knížky naší dcery a nikde nikdo. Že nám cizí děti snědli snídani, protože prostě měli chuť, zatím co jsem sháněl dceru. Celkově lidi co jsme zde s karavany potkali, byli takový napůl dobrodruzi, kteří tolik neřešili jejich karavan, jejich věci a jejich prostor kolem karavanu i když jsme se to snažili navzájem respektovat. Ale děcka měli volnost pohybu a neřešilo se, kdo ke komu patří.  Dostavil se takový pohodový pocit, kdy řešíte je ty závažné věci a většina ostatních je vám jedno. Přestane vám vadit, že máte karavan plný cizích dětí, které jsou navíc notně od prachu a zašpiní vám povlečení. A s tímhle stavem mysli se dostavil neskutečný pocit pohody. Naposledy jsem to snad zažil,  když jsem ještě lezl po skalách.

Ráno nás měl čekat přesun z Orikum do kempu Moskato u Himarë po silnici SH8 přes Llogarský průsmyk. Dle mapy jsem měl trochu obavy ze serpentýn a obrovského převýšení na relativně krátké trase. Ještě v podvečer jsem proto napsal do facebookové skupiny (napojen na wifi v kavárně), zda někdo neví, co lze očekávat a zda to je pro přívěs sjízdné. Z odpovědí jsem znejistěl, jelikož prý je to pro přívěs nebezpečné a v případě mokra je to hazard. To mi na klidu moc nepřidalo. Jediná alternativní trasa by byla se vrátit zpět a objet to z vnitrozemí. Mimochodem tuto cestu jsme potom zvolili na cestě zpět a byla lepší, i když taky místy exponovaná a úzká. Z našeho místa by to však byla cesta na celý den. Proto jsem ráno vyrazil s odhodláním zdolat Llogarský průsmyk.

Stoupání bylo neskutečné. Nakonec jsme se na vrchol dohrabali. Pokud by pršelo a zastavili bych někde v monoha z 12% stoupáních, tak bychom se asi už nerozjeli. Horší to však bylo dolů. Brzdil jsem motorem, ale bohužel zároveň brzdila i nájezdová brzda na karavanu a to nonstop. Karavan byl tak při nepřetržitém 12% klesání natlačený na kuli. Hrozilo přehřátí brzd na přívěsu. Zde jsem se postupně naučil způsob, jak sjíždět s max. ohledem na brzdy karavanu. Otevřel jsem okénko a vždy když začaly brzdy víc hvízdat jsem na šlápl na plyn a hned pustil. Nájezdová brzda se na chvíli uvolnila a když začala po chvíli hvízdat zase, opět to samé. Když už jsem jel moc rychle, tak jsem na to dupl a skoro zastavil a takto pořád dokola. Nakonec jsme to zvládli, ale znovu bych to opakovat nechtěl. Zřejmě to byl výkon, jelikož mi po příjezdu do kempu Moskato jeden český karavanista, co tu prý jezdí již mnoho let obytným autem řekl, že by to ani v obytném autě nejel natož s karavanem. Asi jsme byli jediní, jelikož se náš ,,výkon,, rozkřiknul po celém kempu J. V EU jsou podobné úseky pro karavany zakázané a někdy i pro obytná auta.

Průjezd Albánie: Dálnice se zatím neplatí, mýtné brány jsou ve výstavbě. Pohonné hmoty velmi drahé okolo 38kč/l všude. Kartou zde prakticky platit nelze. Je dobré mít eura a směni je za jejich měnu. Obecně je zde o dost levněji než u nás.

Navigace: Postupně jsem přestal používat offline navigaci Navigator, která mě naváděla, jelikož dosti často dělala chyby. Po zbytek pobytu jsme zde používal offline mapy.cz, které díky obsenci mobilních dat nebyly schopné automaticky navádět. Byli však velmi přesné a podrobné. Proto jsem sledoval, kde jsme a naváděl se sám.

Doporučuji pro spaní na divoko mít zakoupenu offline aplikaci park4night i když se spaním nadivoko není problém, zatím.

Ceny při nákupech: Lze zde smlouvat o cenách. Ve větších obchodech né, ale v těch menších ano. Často zde nejsou uvedeny ceny a tak závisí na prodejci jakou cenu vám dá. Samozřejmě bylo poznat, že nejsme Albánci, ale turisti z EU a tak nám dávali ceny vyšší než místním. Ale i to se dá usmlouvat.