Velká cesta do Albánie 3.část

Velká cesta do Albánie - část 3.

Oblast za Llogarským průsmykem od Himare na jih je krásou pobřeží a čistotou moře srovnatelná s Chorvatskem. Pokud bychom zde jeli znovu, určitě už pojedeme přímo sem. A případně vyzkoušíme pobyt i u Sarandë a Ksamil. Tudy jsme cestou zpět projížděli, ale přímo u moře jsme nebyli. Prý je tu to také velmi krásné. Karavanista Miloš, kterého jsem zmínil v předchozí části, se o pár dní později přesunul právě zde, ale dle jeho názoru, mělo Himarë větší kouzlo. Sarande je více známá turistická oblast a tomu odpovídají i vyšší ceny a větší počet turistů.

Z kempu Moskato jsme vyrazili na 2 výlety. Pěšky z kempu Moskato ve Spile na pláž aquarium beach.

kemp Moskato – 11EUR/noc i s elektrikou

 Cesta procházela kolem vyschlého koryta u Spile a dále přes kopce podél pobřeží s vyprahlou krajinou a pro nás nezvykle červenou půdou.

Samozřejmě lemovaná všudy přítomnými odpadky, na které jsme si ale už nějak zvykli, jako všude v Albánii. Postupně to člověk přestával vnímat. Aquarium bech však byla kouzelná. Omocňovala to i skutečnost, že kromě koz, zde nikdo nebyl. Tady jsem ocenil to, že jsem celou dobu táhl včetně syna v sedačce i potápěčské brýle, šnorchl a ploutve. Aquarium beach asi proto, že jsou zde krásně barevné ryby. Asi nejhezčí místo, co se moře týče.

Aquarium beach

Další výlet byl na pláž Gjipes. Auto lze nechat na placeném hlídaném parkovišti. Bylo v tak opuštěném místě, že jsem to uvítal. Dále se pokračuje asi 1h pěšky na pláž. Místo je krásné, ale jezdí sem lodě, co vozí turisty na pláž a odpoledne je zase vyzvednou.  Tak tam bylo trochu víc lidí, ale nic hrozného. Dá se zde i bivakovat ve stanu. Je zde něco jako kemp s hodně přírodním barem a záchodem.

Pláž Gjipes

Z kempu Moskato se sem lze nechat zavést i lodí.

Celkově jsme si Albánii zamilovali. Kdo nevyžaduje luxus a VIP kempy, zažije zde svobodu cestování, která nemá v Unii obdoby. Navíc za mnohem  nižší fin. náklady. Zatím !. Jen pro představu, nás tato cesta vyšla na cca 18tis za 21dní. Jídlo koupené před cestou jsem nepočítal, stejně bych jedl i doma. Z toho nafta činila asi 11tis.

Je zde znát, že se i cestovní ruch zvyšuje a na mnoha místech je vidět intenzivní výstavba ubytovacích kapacit. Všem musí dojít, že to takto svobodné nebude napořád. Ale zase bych to Albáncům přál. Jsou zde fajn lidi. Cítili jsme se bezpečně a pokud se na ně člověk nepovyšuje, což jsem se dočetl, že nemají rádi, tak jsou velmi vstřícní a nápomocní. Bohužel, když jsme se vraceli domů, tak jsme se v Makedonii dozvěděli, že v místech, kudy jsme projížděli na cestě sem, bylo zemětřesení. Bylo znát i v kempu Moskato (díky Milošovi, který v Moskatu ještě byl, to víme). Ujeli jsme tomu o jeden den. Pak na začátku roku přišla ještě epidemie. Tak je mi Albánců líto, jelikož jejich snaha na postupné nalákání turistů, bude nyní o mnoho složitější.

Když jsme před více než dvěma roky jeli poprvé karavanem do Rakouska a pak hned do Chorvatska, připadalo mi to jako něco velkého, dobrodružného. Dnes mi takto připadá cesta do Albánie a ty minulé cesty jako běžná věc. Rozhodně by mě nenapadlo, že tehdy jako karavanoví nováčci pojedeme do tří let takto daleko za hranici Unie. Navíc s našimi malými dětmi (1,5r a 4r). Když jsme se dostaly na dohled Řeckého Korfu, uvědomili jsme si, jak jsme daleko od domova a v nitru duše jsem cítil hrdost, že jsme to nevzdali a jeli až sem. Překonaly obavy z cesty přes Srbsko, Kosovo, Makedonii (na cestě zpět). Zase jsme ty hranice o něco posunuly J. Tak si říkám, kam to bude příště.

Když jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší cesty Sarandë a zamířili zpět směr Gjirokastër a pak premiérově přes Makedonii domů, měl už jsem v hlavě plán na příští rok. Albánii nebo Řecko a odtud do Turecka. Avšak plány se razantně změnili s příchodem epidemie. Nenapadlo by mě, že se sem letos znovu nepodíváme. Zatím to tak bohužel vypadá.

Článek o naší cestě bych zakončil posledními pár větami, které vše nejlépe vystihují.

Albánie není tak obávané místo, jak nám tvrdili ti, kteří zde nikdy nebyli. Považovali nás za blázny, co navíc vyrazili i s dětmi.
Ale naše děti chtějí jet k moři už jen sem :-)

 

Spaní na divoko při cestě do Albánie - Autogrill Boci

Spaní na divoko u moře – Orikum

Velká cesta do Albánie - 2.část

Velká cesta do Albánie - část 2.

Jízda po nově zbudované dálnici A1 od Kosovských hranic směr Tiranë byla velkým zážitkem. Krásné scenérie a vynikající kvalita. Až jsem si na to tak zvykl, že jsem měl pocit, že to tak bude až do Vlorë. Bohužel nebylo. Někde před Tiranë nová dálnice skončila. Zbývající část cesty směr Durrës-Lushnjë-Vlorë na mapě vypadala snadno, ale ve skutečnosti se zde střídali okresní silnice s dálnicemi, které již byli zcela jiného standartu. Navíc některé úseky dálnic byli ve výstavbě a tak se vcelku rychlá cesta Albánií začal stávat nekonečnou. Né, že by to vadilo. S karavanem jezdíme právě proto, že už cesta je cíl a spěchat někde na čas postrádá smysl karavaningu. Ale po 2,5 dnech intenzivní jízdy jsme už všichni cítili značné vyčerpání. Pro mě osobně tato část cesty byla nejvíce náročná. Když pominu třetí den na cestě, tak jsem velmi rychle pochopil, že v Albánii si s pravidly silničního provozu hlavu nelámají. V této oblasti dálnice nemají klasické nájezdové pruhy, sem tam jsou přehrazeny semafory či kruhovými objezdy. Auta volně vjíždí na dálnici z klasické křižovatky tvaru T a spoléhat nato, že na hlavní máte přednost nelze. Toto by bylo na delší vyprávění. 

Ze zajímavostí snad jen to, že jsme zde několikrát potkali cyklisty v protisměru, krávu popocházející na neuzavřené korbě apod.

Pokud již výjimečně dálnice měla odstavný pruh, stáli zde stánky s prodejem většinou ovoce. Jízda se tak stala velmi náročnou na pozornost, jelikož se nedalo spoléhat na pravidla přednosti v jízdě. Jednou jsem takto brzdil s pedálem až na podlaze a skončil půl metru od auta, které mi z vedlejší vjelo napříč do mého pruhu a čekalo, až se v protisměru uvolní kousek místa v nekončící řadě aut, aby se mohl zařadit.  Vzhledem k váze karavanu jsem si opět zkusit, že to něco váží a pokud vám takto někdo zkříží cestu na poslední chvíli a vy jedete 80-90km/h, moc to nebrzdí. Se štěstím jsem to dobrzdil, ale upřímně jsem očekával náraz. Prvně zepředu a pak zezadu, jelikož jsem v zrcátku viděl, že ti za mnou taky měli namále. Když jsem začal nadávat i z okna, řidič jen nechápavě pokrčil rameny. Se stále přiloženým mobilem k uchu se zařadil po nějaké době do protisměru a odjel. No asi je to zde normální. A tak jsem si postupně zvykal na tento styl jízdy a brzdil i na hlavní, kdykoliv jsem viděl na vedlejší auto. J Nakonec jsme zdárně někdy okolo 16h odpoledne dorazili do kempu Vlora poblíž města Vlorë.

Kemp Vlora

Kemp stál 18EUR za noc i s elektrikou. Strávili jsme zde 4 noci a konečně jsme se mohli okoupat v moři. Byl to jediný kemp, který se mi dle fotek na internetu zdál celkem dobrý. Překvapila nás i vysoká teplota Jónského moře, která měla okolo 28°C a bylo i dost teplo na to, na co jsme touto dobou zvyklí třeba z Chorvatska. Kempy zde nejsou bůhví jak luxusní. Možná trošku divočejší , ale základní potřeby zajistí. A co se týče čistoty na záchodech a umývárkách, tak byli vynikající.

Po prvním rozkoukání a šílené noční bouřce, kdy jsem držel markýzu i s bočnicemi asi hodinu, jelikož v tom větru již nebylo možné vše sbalit, jsme ráno vyrazili obhlédnout pláže mimo kemp. Byly všude  téměř bez lidí. Hned první den se dceři podařilo sednout na paddleboard i s nasazeným kormidlem a zlomit ho. Tak se z paddleboardu po zbytek pobytu stala jen neužitečná zátěž v autě. Jak jsem si po-té vyzkoušel, bez kormidla se s ním moc smysluplně jezdit nedá. Snaha o opravu se nezdařila a po pokusech o sehnání kormidla, jak na internetu, tak s dotazem v recepci kempu jsem zjistil, že v Albánii asi obchod s paddleboardy není. A koupit nové kormidlo je zde nemožné. Prý možná někde v hlavním městě, ale to bylo cca 250km a s nejistým výsledkem. 

Další den jsme podnikli autem výlet do města Vlorë. Už jak jsme projížděli se nám zde velmi líbilo a tak jsme chtěli město trochu poznat. Byl však neočekávaný problém směnit peníze za jejich leki, jelikož jsme nemohli nikde najít směnárnu. Platební karta zde nikde nefungovala. Skončili jsme v jedné z přímořských kaváren, kde po dotazu na směnárnu nám sdělili, že zde poblíž žádná není, ale že nám peníze smění. S nedůvěrou, že na mě chtějí vydělat jsem poděkoval a šel hledat směnárnu. Když jsem po hodině žádnou nenašel, tak jsem se vrátil do stejné kavárny a peníze zde směnil. Nakonec ten kurz, za který mi jej mladší pán s paní číšnicí směnil, byl nejlepší za celou dobu pobytu v Albánii a odpovídal ofic.kurzu.

Nejsem kafař, ale kouzlo Albánie a moře ze mě po zbytek pobytu kafaře udělalo. Trochu v tom hrála roli i cena, jelikož někde stálo kafe jen cca 12-15kč a bylo výborné. Ochutnali jsme i místní ,,kadaif,, typické Albánské sladké jídlo a některá další.

Město Vlorë

Po návratu do karavanu Lucka s dětmi šla na pláž a já jsem se opět pustil do pokusu o opravu naší lednice. Od odjezdu již prakticky nešla zapnout na plyn, pouze na elektriku, takže jen při jízdě nebo z přípojky.  Vzhledem k tomu, že jsme předpokládali spaní nadivoko tak jsme si nemohli  dovolit nechat zkazit potraviny v mražáku a lednici. Hlavně kvůli dětem. Pitnou vodu jsme jim filtrovali. Tato nově vzniklá nepříjemnost mi dosti komplikovala plánování další cesty. Příjemné bylo, že mi sám od sebe pomohl  jeden německý důchodce v obytném autě, který se v tom celkem vyznal. Zprvu se zdálo, že se závada vyřešila, ale další den to bylo zase stejné. Nakonec se tuto závadu podařilo vyřešit až v kempu Moskato, kde jsme náhodou potkali Slovenského karavanistu Miloše v důchodu s manželkou. Zaparkovali vedle nás. Já jim pomohl a uvolnil jediné místo ve stínu. Auto jsem postavil  na slunko. On mi druhý den nabídnul, že mi s opravou pomůže, když viděl, že mám problém. Na své obytce si toho hodně udělal sám a tak se v tom vyznal. Celou lednici jsme odpojili a vytáhli ven. Stačilo dotáhnout jeden šroub na bezpečnostní pojistce přívodu plynu a bylo hotovo. Velmi nám tím pomohl. Stali se z nás dobří přátelé. Po návratu jsme spolu jeli i na sraz CC Rožnov do Maďarských termálních lázní a letos už máme naplánované další akce, kde se uvidíme. A já se za Albánii aspoň naučil opravovat lednici a nyní bych se nebál ji celou demontovat znovu. Musí vám však někdo ukázat, jak na to J. Po návratu jsem šel dokoupit další nářadí na opravy. Hold každý karavanista musí být i trochu kutil, jak mi řekl pan prodejce, který mi v Burimexu prodával karavan. Protože na cestě se vám vždy něco rozsype v tom nejméně vhodném okamžiku.

Kemp Vlora

Další den jsme vyrazili po ranním koupání do blízkého města Orikum na pláž. Zde se nám velmi líbilo. Napadlo nás zde přespat nadivoko přímo u moře při plánovaném přesunu dále na jih do kempu Moskato u Himarë. Všimli jsme si, že tu takto parkuje několik homemade obytných aut a náklaďáků zřejmě již delší dobu. Jeden dokonce s SPZ ČR. Když jsme následující den přijeli blíž k této skupině, jednalo se o takovou hippie komunitu. Nebylo zde však již volné místo a tak jsme to zaparkovali pár metrů dál na druhou stranu kavárny, kde jsme si stejně jako předchozí den dali kávu a jídlo za ,,pakatel,,. Bylo zde i skvělé hřiště pro děti. Jako všude byl problém s angličtinou, ale nakonec jsme se vždy nějak domluvili. 

Kavárna (hotel) v Orikum. V pozadí střecha našeho karavanu, kde jsme strávili noc nadivoko

Po optání, zda není možné přespat v karavanu vedle kavárny nebyl problém a tak jsem dal číšníkovy za ochotu české pivo v plechovce. Toho to zřejmě mile překvapilo a tak ještě poradil, jak mám karavan postavit vzhledem k bezpečnostní kameře, ať jsme pod kontrolou. Po mém dotazu na bezpečnost však sdělil, že nemusíme mít strach.

Celkově jsme se v Albánii cítili čím dál bezpečněji  a postupně opadali počáteční obavy. Dokonce později na pláži u kempu Moskato jsem potkal zakladatelku facebookové skupiny Český, Slovenský a Polský turista v Albánii, se kterou jsem měl asi hodinový rozhovor a ta mi podala velice relevantní informace o místních poměrech. Zajímalo mě hlavně bezpečnost, parkování a přespávání s karavanem nadivoko. Prý je to možné všude, kde to nikomu nepatří. Třeba i na pláži, což jsme párkrát viděli a posléze taky zkusili. Pokud je to něčí pozemek, tak se souhlasem, ale byla zde ještě jedna věc. Prý je v Albánii nepsané právo, které se ještě údajně dodržuje z dřívějších dob, kdy ten, kdo vás pustí na pozemek za vás má odpovědnost. Pokud by vám někdo něco udělal, nebo vás okradl, tak on má povinnost na odplatu. Proto se zde prý tolik nekrade a je zde celkem bezpečno. Samozřejmě jsem byl opatrný a připravený na nečekaný problém, ale po našem odjezdu z Albánie, kdy jsme nezaznamenali nic ohledně ohrožení, nebo pokusu o okradení, jsem si řekl, že na tom jejím povídání asi něco bylo.
Snad jediná věc, kdy nás chtěl na benzínové pumpě ,,natáhnout,, pumpař o cca 50kč, když nepřepnul počítadlo na eura a kartou to prý nejde. Následně to přepočítal jiným kurzem, takže chtěl více, než měl. Protože jsem zde netankoval poprvé, vzal jsem mu jeho kalkulačku, před jeho očima to přepočítal znovu, následně mu z ruky vzal zpět to, co mi dlužil a čekal co bude. Stáli vedle mě ještě 2 další muži, zaměstnanci pumpy. Ti se jen zasmáli a řekli OK.  No zkusili to. Nakonec šlo o pár korun.

Spaní nadivoko na pobřeží v Orikum bylo asi nejhezčí, které jsme kdy zažili. Toto v EU již není možné. Slovy se to nedá vystihnout.

nadivoko v Orikum GPS: 40.3303892N, 19.4620181E

Albánie si nás získala. Začal se dostavovat pocit svobody a volnosti pohybu, který jsem v EU nezažil. Nebo jsem si myslel, že zažil, ale s tímto se to nedalo srovnat. Nejvíce se to umocnilo v kempu Moskato, kde jsme potkali několik zajímavých cestovatelů. Všichni byli tak nějak v pohodě. Nikdo už neřešil, že jsou cizí děti v našem karavanu. Naše děti v jejich. Rodiče nikde. Dokonce už jsme ke konci ani nezamykali karavan, tak jsem občas došel a v našem přívěsu na horní palandě asi 4letý Bob německého páru od vedle si čte knížky naší dcery a nikde nikdo. Že nám cizí děti snědli snídani, protože prostě měli chuť, zatím co jsem sháněl dceru. Celkově lidi co jsme zde s karavany potkali, byli takový napůl dobrodruzi, kteří tolik neřešili jejich karavan, jejich věci a jejich prostor kolem karavanu i když jsme se to snažili navzájem respektovat. Ale děcka měli volnost pohybu a neřešilo se, kdo ke komu patří.  Dostavil se takový pohodový pocit, kdy řešíte je ty závažné věci a většina ostatních je vám jedno. Přestane vám vadit, že máte karavan plný cizích dětí, které jsou navíc notně od prachu a zašpiní vám povlečení. A s tímhle stavem mysli se dostavil neskutečný pocit pohody. Naposledy jsem to snad zažil,  když jsem ještě lezl po skalách.

Ráno nás měl čekat přesun z Orikum do kempu Moskato u Himarë po silnici SH8 přes Llogarský průsmyk. Dle mapy jsem měl trochu obavy ze serpentýn a obrovského převýšení na relativně krátké trase. Ještě v podvečer jsem proto napsal do facebookové skupiny (napojen na wifi v kavárně), zda někdo neví, co lze očekávat a zda to je pro přívěs sjízdné. Z odpovědí jsem znejistěl, jelikož prý je to pro přívěs nebezpečné a v případě mokra je to hazard. To mi na klidu moc nepřidalo. Jediná alternativní trasa by byla se vrátit zpět a objet to z vnitrozemí. Mimochodem tuto cestu jsme potom zvolili na cestě zpět a byla lepší, i když taky místy exponovaná a úzká. Z našeho místa by to však byla cesta na celý den. Proto jsem ráno vyrazil s odhodláním zdolat Llogarský průsmyk.

Stoupání bylo neskutečné. Nakonec jsme se na vrchol dohrabali. Pokud by pršelo a zastavili bych někde v monoha z 12% stoupáních, tak bychom se asi už nerozjeli. Horší to však bylo dolů. Brzdil jsem motorem, ale bohužel zároveň brzdila i nájezdová brzda na karavanu a to nonstop. Karavan byl tak při nepřetržitém 12% klesání natlačený na kuli. Hrozilo přehřátí brzd na přívěsu. Zde jsem se postupně naučil způsob, jak sjíždět s max. ohledem na brzdy karavanu. Otevřel jsem okénko a vždy když začaly brzdy víc hvízdat jsem na šlápl na plyn a hned pustil. Nájezdová brzda se na chvíli uvolnila a když začala po chvíli hvízdat zase, opět to samé. Když už jsem jel moc rychle, tak jsem na to dupl a skoro zastavil a takto pořád dokola. Nakonec jsme to zvládli, ale znovu bych to opakovat nechtěl. Zřejmě to byl výkon, jelikož mi po příjezdu do kempu Moskato jeden český karavanista, co tu prý jezdí již mnoho let obytným autem řekl, že by to ani v obytném autě nejel natož s karavanem. Asi jsme byli jediní, jelikož se náš ,,výkon,, rozkřiknul po celém kempu J. V EU jsou podobné úseky pro karavany zakázané a někdy i pro obytná auta.

Průjezd Albánie: Dálnice se zatím neplatí, mýtné brány jsou ve výstavbě. Pohonné hmoty velmi drahé okolo 38kč/l všude. Kartou zde prakticky platit nelze. Je dobré mít eura a směni je za jejich měnu. Obecně je zde o dost levněji než u nás.

Navigace: Postupně jsem přestal používat offline navigaci Navigator, která mě naváděla, jelikož dosti často dělala chyby. Po zbytek pobytu jsme zde používal offline mapy.cz, které díky obsenci mobilních dat nebyly schopné automaticky navádět. Byli však velmi přesné a podrobné. Proto jsem sledoval, kde jsme a naváděl se sám.

Doporučuji pro spaní na divoko mít zakoupenu offline aplikaci park4night i když se spaním nadivoko není problém, zatím.

Ceny při nákupech: Lze zde smlouvat o cenách. Ve větších obchodech né, ale v těch menších ano. Často zde nejsou uvedeny ceny a tak závisí na prodejci jakou cenu vám dá. Samozřejmě bylo poznat, že nejsme Albánci, ale turisti z EU a tak nám dávali ceny vyšší než místním. Ale i to se dá usmlouvat.

Velká cesta do Albánie - 1.část

Při poslední cestě do Chorvatska jsme skaravanem po premiérové plavbě trajektem, na Ostrov Hvar, pokračovali dále na poloostrov Pelješac. Je možné použít trajekt přímo z Chorvatského Ploče do přístavu Trpanj, avšak vzhledem k ceně za trajekt jsem se rozhodl dojet na Pelješac po pevnině. To však obnášelo projet část Bosny a Hercegoviny. Poprvé s trochou obav jsme se ocitli s karavanem mimo EU.  I za tu krátkou cca 25 kilometrovou část Bosny na nás dýchl orient a dostavila se touha po větším dobrodružství než doposud.

Zrodila se myšlenka zkusit dojet až do Albánie přes Černou Horu. Času už však nebylo a tak jsme se koncem června vrátili domů. Zároveň jsem chtěl uskutečnit to, co jsem si už kdysi předsevzal. Vzít děti k moři alespoň 2x za sezónu. Finance se však krátili, vzhledem k našim téměř každo víkendovým karavanovým výjezdům a tak se vidina další větší cesty vytrácela. Nakonec jsem tento plán téměř ,,odpískal,, . Až na popud Lucky, že by jsme mohli zkusit tu Albánii jsem si řekl, že když sáhnout na finanční rezervy, tak jen za něco, co bude stát za to. A tak počali přípravy a shánění informací na cestu do Albánie.

Vzhledem k tomu, že máme malé děti, itinerář cesty byl jasný. Dojet do Albánie za co možná nejkratší dobu. Doporučovaná trasa vzhledem k bezpečnosti, jak na stránkách ministerstva zahraničí, tak v cestovních kancelářích i na soc.sítích, byla ČR-Slovensko-Maďarsko-Srbsko-Makedonie-Albánie. Jenže je to dál a i dle mapy se jevila jako mnohem delší. Proto na popud jednoho cestovatele z facebooku, který jezdí pravidelně do Albánie a doporučoval trasu přes Kosovo, jsem se rozhodl zvolit tuto cestu.

Když jsem se v ČR zmínil, kam chceme jet a navíc s dětmi (4r + 1r), tak jsme v očích přátel, kamarádů a rodiny asi působili jako sebevrazi. Když jsem následně dodal, že chci projet přes Kosovo, tento dojem vše dovršil. Začaly se ve mně dostavovat pochybnosti, zda moje vlastní ambice nejdou na úkor rodiny. Jestli už to není až příliš vypravit se s dětmi do míst, které u nás zrovna nemají pověst bezpečných destinací. Naštěstí mě v tom moje manželka Lucka podpořila a nakonec možná ona měla zásluhu na konečném rozhodnutí, že pojedeme.

Nastalo každodenní shromažďování informací ze sociálních sítí, facebooku a cestovních kanceláří. Všude se objevovali nepřesné či mylné informace. S blížícím se termínem odjezdu, jsem vše uzavřel s pocitem, že vím snad vše důležité a zbytek ukáže až cesta. Každý stát na této cestě, kde jste navíc mimo EU, mám svá specifika. Jaké doklady jsou potřeba. Čím se dá platit, kde po cestě spát, kde se vyhnout klasickým hraničním přechodům vzhledem k čekacím dobám. Zda je cesta průjezdná i pro obytný přívěs atd… . V neposlední řadě nelze použít mobilní datový roaming vzhledem k cenám. Musím říct, že jsem už i já odvykl od bezproblémového přístupu k internetu v EU. Zvykl jsem si při těchto delších cestách mít přibližný plán, který však nikdy nevyšel J. Konečná trasa a místa kam dojedeme, se ukáží až na základě toho, jak se nám kde líbí. S ohledem na počasí, stav dětí atd.. . Není problém mrknout do mobilu a vyhledávat informace třeba jeden den dopředu. To však zde za hranicemi EU není možné a tak je nutné vše naplánovat více dopředu na ,,offline,, cestování. Ale musím říct, že to je mnohem větší dobrodružství. Vrací to vzpomínky na doby dávno minulé, kdy jsme takto s rodiči cestovali do bývalé Juhoslávie, byť né s karavanem.

Vyjíždíme

Vyráželi jsme časně ráno, ale i tak než dojedeme pro karavan, dopustíme plné nádrže, zahákneme a zkontrolujeme na jízdu, je téměř 9h. Vyrážíme. I když je karavaning o pohodě cestování, jelikož jsme soběstační a nemusí se spěchat, trochu nás tlačí čas. Abych dojel do Albánie do 3 dnů vím, že musím dojet minimálně někam hlouběji do Srbska. Pokud bych skončil ještě v Maďarsku, mohla by se cesta vzhledem k nečekaným budoucím komplikacím protáhnout na 3 noci a to jsem nechtěl.

Měli jsme v plánu spát hned za hranicemi v Srbském kempu. Avšak logisticky jsem věděl, že potřebujeme první den dojet mnohem dál. Bylo jasné, že někde budeme muset spát nadivoko a z toho jsem měl opodstatněné obavy. Nedoporučuje se v Srbsku přespávat na benzínových pumpách, nebo v noci zastavit na odpočívadle bez benzínových stanic, byť jen na chvíli. Zloději mohou uspat celou posádku narkotizačním plynem a po-té bez problémů vykradou celý karavan. Máme sice integrovaný narkotizační alarm pro tyto případy, ale i tak. Není to poprvé, co jsme spali nadivoko, ale já toho nikdy moc nenaspím. Vezu celou rodinu, tak jsem ve střehu. Už jsme zažili, paradoxně v ČR, že nám v noci někdo bral za kliku a venku tma jak v pytli. Jelikož jsem vědět, kudy budeme muset cestou do Albánie projet, poprvé jsem sebou vezl i ,,něco na obranu,, jako krajní řešení. Bylo to dilema, jelikož pokud by to celní kontrola objevila, měl bych asi hodně velký problém. Je to všude zakázané. I třeba v Rakousku, ale bezpečnost rodiny je na prvním místě a tak jsem to riskl. Musím však říct, že se spalo lépe. Nikde jsme však nezažili pocit ohrožení. Představa o těchto zemích je u nás, jak už tradičně díky médiím, mnohem horší, než je skutečnost.

Téměř po tmě na dálničním obchvatu Bělehradu jsem věděl, že už budu muset zastavit. S ohledem na únavu a stav dětí. Avšak základní bezpečnostní pravidlo nespat poblíž velkých měst mě přimělo pokračovat ještě dál. Najednou jsme viděli u dálnice na parkovišti stát několik karavanů. Ihned jsem uhnul na sjezd. Po příjezdu se ukázalo, že je to půjčovna karavanů, kde není možné nocovat. Snažil jsem se hlídači vysvětlit, že  dál už nedojedu. Nerozuměl však ani slovo. Nakonec, když ze mě vypadlo slovo ,,kaput,, tak pochopil a pustil nás přes závoru. Za 5 EUR a 1 pivo jsme mohli přespat. Jelikož to však byla zřejmě jen jeho dobrá vůle, už ráno dle domluvy stál v 6h před karavanem a nervózně popocházel. Měl asi obavy, že přijede majitel půjčovny J. A tak jsme vyrazili dál.

Pokračovali jsme po dálnici až do města Niš, kde jsme poprvé za celou cestu uhnuli z dálnice a zamířili směrem ke hranicím Kosova. Logisticky mi vycházelo již doma další přenocování někde  v Kosovu. Nejlépe v kempu. Jelikož jsem však žádný nenašel a ani aplikace park4night nenabízela vhodné spaní, vznesl jsem ještě před odjezdem dotaz na facebookovou skupinu ,,Český, Slovenský a Polský turista v Albánii,, . Zde jsme našli nejvíce informací, byť i zde se objevovali nepřesné či nepravdivé informace. Očividně místní znalec Albánie, který zde jezdí již po několik let odepsal, že v Kosovu žádné vhodné kempy nejsou.

Tak jsem byl opět rozhodnutý jet až kam nás cesta dovede a pak se uvidí. A tady začínal ten pravý karavaning, který jsme až doposud nezažili a který nás provázel po celou cestu. Možnost zastavit a spát kdekoliv. Jet tak trochu do neznáma. S obavami, ale s očekáváním, jaké to tam skutečně bude. Staří karavanisti by mohli vyprávět o podobném způsobu cestování v dřívějších dobách, kdy to šlo asi všude. Dnes už je to spaní a stání nadivoko v EU trochu problém.

Po odbočení z dálnice se až doposud dobré cesty začali rychle zhoršovat. Jízda se znatelně zpomalila. Možná 50km před hraničním přechodem ze Srbska do Kosova, začala silnice připomínat tankodrom, kde místy nebylo možné jet ani 30km/h. Vlivem velkých nerovností se mi dokonce poprvé postupně vyšroubovala zadní stabilizační noha u karavanu a škrtala občas o silnici. To jsem však zjistil až na hranicích. Dále cesta začala připomínat pohraniční demilitarizovanou zónu bez lidí a prakticky bez provozu. Když jsem řekl Lucce, že zastavím na záchod, s obavami prohlásila, ať raději nezastavuju a dojedu to až na hranice.

Po příjezdu na hranice jsem měl dojem, že auto s obytným přívěsem zde asi nevidí často, nebo možná ještě neviděli J. I když před námi nikdo nebyl, trvalo cca hodinu vyřízení všech formalit. Proběhla i kontrola karavanu třemi celníky. Když jsem jim otevřel i koupelnu prohlásili ,,mobil hotel,, , zasmáli se a odešli. Začala se však komplikovat situace s pojištěním vozidla. Kosovo jako jediná země na cestě neuznává zelenou kartu a na hranicích je nutné si sjednat pojištění. To jsem věděl. Když však uvnitř sedící celník prohlásil auto 15EUR + 80EUR karavan, bylo po srandě. Dočetl se totiž v TP lámanou češtinou,,speciální vozidlo,, . Po dvaceti minutách anglické konverzace se mi ho podařilo přimět zvednout ze židle a jít se podívat na to ,,speciální vozidlo,, . Stálo za rohem. Když ho uviděl prohlásil 5 EUR. Asi nerozuměl slovu karavan. Dále požadoval pivo Plzeň. Jestli prý nevezu. Nabídl jsem mu, vybaven na tyto situace, pivo jiné značky. A to Budweiser. Plzeň jsem neměl, tak odmítl, že to není České. Když jsem mu řekl, že je České, tak řekl OK a my jsme konečně mohli pokračovat na území ,,obávaného,, Kosova.

Obávaného jsem dal schválně do uvozovek. Zde se projevuje síla negativních neopodstatněných informací z medií. V Kosovu, jako v jediné zemi na cestě mimo EU jsem se cítil jako na západě. Nové silnice, nové dálnice evropského typu (nejlepší na celé trase včetně EU), nová výstavba. Oproti ostatní zemím celkem čisto. To bylo asi největší překvapení. Úplně mě to vyrazilo dech. Tato země by mohla jít rovnou do EU, nebo alespoň centrální oblast. Samozřejmě jsou zde i  horské oblasti někde na severu , prý né zcela pod kontrolou státu. Zde to prý je nebezpečné. Neplatí zde třeba ani zdravotní pojištění, což sami pojišťovny uvádějí. To se nás ale netýkalo.

Způsobili jsme i nadšení na dálnici pro jednoho mladého kosovského Albánce, který nemohl uvěřit, že vidí v Kosovu na dálnici český obytný přívěs. Po jeho nekončící gestikulaci a troubení jsem zastavil na odpočívadle a s opatrností stáhl okno, co potřebuje. Mluvil anglicky i trochu česky. Po opadnutí prvotních obav, kdy bylo jasné, že nejde o pokus mě okrást, jsem vystoupil ze zamknutého auta a dali jsme se do řeči.¨

Vyprávěl, že bydlel dlouho v Praze a jezdil i do Olomouce, jelikož poznal mou poznávací značku Moraváka. Znal dokonce v OL i některé ulice a restaurace. Zajímavá náhoda.

Cesta přes Kosovo probíhala svižně a my později odpoledne překročili bez větších problémů hranici do Albánie. Zde jízda po nově zbudované dálnici připomínající Rakouské dálniční průsmyky byla velkým zážitkem. Zatím bez placení. Mýtné brány i odpočívadla byly ještě ve výstavbě. Vzhledem k pozdní odpolední době a nastupující únavě mi bylo jasné, že do místa předpokládaného přenocování, vytipovaného na  aplikaci park4night, dnes nedorazíme. A tak jsme zastavili nedaleko za hranicemi na krásném dálničním odpočívadle s benz.pumpou, restaurací a dětským hřištěm. Po dotazu personálu restaurace nebyl problém přenocovat zdarma na parkovišti. Dali jsme si tedy ze slušnosti kafe a děti se před spaním mohli zabavit na dětském hřišti hned u restaurace.

Ráno jsme si dali znovu ,,povinně,, za bezplatné přenocování kávu v restauraci a vyrazili dál s předpokladem dnes dorazit do kempu u moře.

Praktické informace:

Průjezd Slovensko - online nákup dálniční elektronické známky, v našem případě měsíční. Do 3,5t soupravy auto, karavan, stačí pouze na auto. https://eznamka.sk/selfcare/purchase

Průjezd Maďarsko - online nákup dálniční elektronické známky, v našem případě měsíční. Do 3,5t soupravy auto, karavan, stačí pouze na auto. https://www.virpay.hu/index.html

Průjezd Kosovo – v Kosovu neplatí zelená karta. Na hranicích je povinnost sjednat pojištění vozidla. Nás to stálo 15eur auto + 5 eur přívěs. Tato cena platí na 15 dní, méně to nejde, ale lze přikoupit dny. Dále se za dálnice už nic neplatí. Pokud jedete na občanku, uznávají pouze novou verzi s elektronických čipem.
!! Pokud se chcete vrátit z Kosova přes Srbsko zpět, musíte do Kosova ze Srbska vstoupit na cestě tam. Jinak vás na hranicích na zpáteční cestě nepustí. To může nastat v případě, že jste cestou tam jeli třeba přes Makedonii a tudíž nemáte v pasu razítko, né starší jak 90dní, s datem vstupu ze Srbska do Kosova !!

Kromě Albánie lze všude platit platební kartou. Čerpací stanice, mýta. Je to vzhledem k mnohdy nevýhodným kurzovým přepočtům nejvhodnější způsob. Dále jsme vezli už jen eura pro případ, že by karta selhala a pro platby v Albánii. I v Albánii lze sem tam zaplatit kartou, ale nelze na to spoléhat. Pro místní nákupy je dobré směnit eura na jejich leky (místní Albánská měna).
Průjezd mimo Kosovo je možný i na obyčejný  OP nebo pas.

Dále, pokuj jedete firemním vozidlem, je nutné mít notářsky ověřenou plnou moc i v anglickém překladu, od majitele vozidla, že máte svolení k použití vozidla. Jinak se vystavujete riziku zabavení vozidla při zpáteční cestě na hranicích. Po mě ho však nikde nechtěli.

Navigace – nejlepší zkušenost byla s orientací pomocí offline map na seznamu.cz.
Pro nouzovou situaci jsem měl na 1 měsíc/50kč zaplacenu aplikaci park4night pro offline použití.

Úplatky – doporučuji si sebou vést cca 10-15 piv, nejlépe Pilsner, jako případnou odměnu za pomoc na cestách od místních, nebo na hraničních kontrolách.

Karavan nebo obytné auto ?

Věčná otázka všech karavanistů, která má svoje zastánce a odpůrce obou variant. Proto můj názor berte jako čistě subjektivní. Průměrně ročně máme cca 70-80 nocí v karavanu a tak to cestování s přívěsem, alespoň pro rodinu s dětmi, vidím dnes určitě reálněji než na začátku. Navíc podloženou vlastními zkušenostmi. A kempovali jsme opravdu různým způsobem. Od mých paraglidingových sletů na letištích. Dále tábory, dovolená na tátově zahradě u Kunštátu na Moravě, až po hodně drahé kempy v Chorvatsku. Stellplatzy, na divoko,  nebo i mnou né zrovna vyhledávaná obří přímořská letoviska či např. Vranovská pláž. Chtěli jsme zkusit vše a musím říct, že jsme měli hodně zbytečných předsudků. Nakonec i v těch letoviscích se dalo najít něco pozitivního i když to není zrovna náš ,,šálek kávy,, .

V první řadě se už tolik neřídím recenzemi např.na google mapách i když při výběru místa určitě nemalou roli hrají. Né však tak velkou jako na začátku.

Jako příklad uvedu kemp v Hallstattu. Jediný přímo ve městě, takže není na výběr. Moc jsme sem chtěli jet, ale recenze hrozná. Majitel nepříjemný a navíc nemá prý rád čechy, poláky a asi celý východní blok. Nakonec jsem na to připravil celou rodinu dopředu a řekl jsem si no co, přinejhorším odjedeme. Nakonec majitel i když trochu zamračený, jako jeden z mála v zahraničí odepsal na žádost o rezervaci v kempu ihned. Pro jistotu jsem napsal, protože jsem se dočetl, že nemá rád, když mu někdo přijede neohlášen. Toto se mi v Rakousku už jinde nestalo. Do ostatních kempů jsem musel všude volat, jelikož odpověď nepřišla nebo až po dvou dnech. Neměli jsme jediný problém, chovali jsme se slušně a předposlední den nás dokonce naháněl po kempu, jestli prý naše dcera neztratila nalezeného plyšáka. Tak asi tak k těm recenzím.

Obytné auto bylo mimo naše finanční možnosti. Takže jsem to alespoň nemusel tolik řešit i když taky občas láká. A kupovat přes 20 let starou ojetinu za ceny i přes 500-600 tisíc ? A na této částce to nekončí.  Další peníze se pohrnou za opravy.

Představy na začátku (černý text) a dnes (červený text), pokud cestujete s dětmi

Samozřejmě mi přišlo líto, že cestovat v zimě na sněhu je s přívěsem obtížné. Potřebujete dle mého názoru i větší auto, nejlépe s náhonem 4x4, aby to bylo trochu bezpečné. Nebo musíte víc plánovat cesty s ohledem na stav silnic v zimním období (leden - březen). Proto nepočítám s ježděním v těchto 3 měsících, ale kdo ví :-). Letos jsme začli už na konci února viz obr.

Zimní karavaning láká, ale finančně si zaplatíte za velkou spotřebu plynu. To co mám na půl sezóny spálím v zimě za 3 dny. Ze zkušeností jiných karavanistů musíte hodně větrat a to může v zimě vadit. Potřebujete pořád sušit věci hlavně u dětí. Takže neustálý boj s vlhkem. V listopadu už nemám vodu v systému (kohoutky, sprcha, bojler). Vozím pouze v kanistrech, takže se nesprchujeme i když v tomto období to tak nechybí.  V karavanu trávíte s dětmi větší část dne z důvodu nižších teplot i krátkého dne. Není to taková zábava, jako mimo zimu, kdy jste hodně venku a den je delší. Takže původní představy o zimním karavaningu už tolik nelákají i když 2x-3x za zimu asi kousek od baráku taky vyrazíme. Má to zase jiné kouzlo.

Souprava přívěs + auto je delší a složitější na řízení, couvání apod. . Všude taky nezaparkujete.

Na začátku to může být problém, než se naučíte. Pak už  to je pohoda a občas si říkám zvolni, už s tím zase jedeš jak s osobákem. Pokud máte na karavanu el.pojezd, hodně si to ulehčíte a zaparkujete i tam, kde se s obytným autem nestočíte. 
Parkování, otáčení na odpočívadlech nebo ve městech, vzhledem k delší soupravě, je obtížnější. S tím je potřeba dopředu počítat. Chce to víc plánovat a předvídat. Ale hlavně se toho nebát.

Cestovní rychlost je nižší.

Toto jsem bral jako nevýhodu pouze do té chvíle, než jsme s karavanem začali jezdit. Cestování s karavanem nás zklidnilo a přestali jsme tolik spěchat. Dovolená začíná už cestou. Po dálnicích jedu mnohem víc v klidu. V pravém pruhu 80-90km/h a nevadí mi to. I když bych mohl jet rychleji, klidně 110km/h. Sem tam někoho předjedu, jinak je to poklidná jízda do pohody. Toto je jedno z mých překvapivých zjištění. Mnohem víc si cestu užívám. Pouze s osobákem, hlavně na D1, je to jak na závodní dráze, kde buď někoho dojíždíte nebo někdo dojíždí vás a vy neustále brzdíte a střídáte pruhy. Toto s karavanem odpadlo. Není kam spěchat.  Když nedojedeme dnes, dojedeme zitra. Domek na kolech máme stále sebou.

Zastavit někde na divoko je snažší s obytným autem.

To je fakt, ale dnes míst, kde můžete parkovat na divoko je čím dál míň, bez ohledu na to, jestli máte karavan nebo obytku. V sezóně a v zahraničí ani nemluvě. Navíc, i když občas můžu zastavit kvůli přespání na cestě na odpočívadle, nebo někde u cesty, beru to jako nouzové řešení. Raději na stellplatz (většinou jsou ale pouze pro obytná auta) nebo do kempu. Pokud jedeme sólo, na ,,divoko,, moc v klidu nespím. Jsem ve střehu hlavně s ohledem na rodinu. Už jsme zažili situaci, že nám někdo v noci bral za dveře a venku nebylo vidět na krok. Zde výhoda obytky je, že můžete sednout v pyžamu za volant a hned odjet. Z karavanu musíte vylézt.
Další věc je ta, že karavan, či obytné auto, není těžké vykrást. Nemám dobrý pocit, když jej musím opustit mimo placená místa ke stání a kempování určená. Pak vše cenné co nepoberu sebou dávám raději do auta. Zde je alespoň alarm a vykrást ho je jednoznačně složitější. Výhoda je, že ho máme s přívěsem vždy sebou. :-)
Dochází i k tomu, že vám zloději přes ventilaci lednice pustí uspávací plyn a pak vám bez problémů vykradou celý karavan, zatímco vy spíte. Proto jsem náš vybavil i narkotizačním alarmem pro klidnější spaní. :-)
Diky těmto skutečnostem, se raději vyhýbám spaní na divoko, pokud jedeme solo. Obytné auto pak ztrácí takovou přidanou hodnotu. 

Měl jsem představu, že všude přespíme max 1-2 noci a jedeme dál.

Toto byla další moje mylná představa. Pro nás s dětmi je to jednoznačně nevyhovující. Děcka jsou z častých přejezdů neklidná a zjistili jsme, že se na nové místo ,,aklimatizují,, cca 1-2dny. Pak už jsou klidnější. Když si najdou i kamarády, máte vyhráno.
U sebe jsem zase zjistil, že zaparkovat karavan, vyrovnat, vyložit veškeré příslušenství (předstan, židle gril, koberec atd. ).......prostě rozložit se na kempování a ráno to zase balit, což zabere min 2h, je unavující. S obytným autem je to o něco kratší, ale né o moc. Snad jen to připojení přívěsu odpadá. 
Nám vyhovuje být na novém místě min 3 noci, tj. 2 celé dny, ať si děti zvyknou. Máme díky autu možnost vymyslet výlety a podívat se po zajímavostech i ve vzdálenějším okolí a karavan nechat na místě. Zaparkujeme lépe v centrech měst, než s velkým obytným autem. Nemusíme nic balit. Po příjezdu se vracíme do karavanu. Pokud nejsou místa v kempech vytyčená jako parcely, nestane se vám, že vám místo někdo obsadí, v době vaší nepřítomnosti.
Když na přejezdech spíme jen jednu noc, pak necháme karavan zaháknutý a nic nevybalujeme.

Postupně jsem našel zalíbení v předstanu (v mém případě markýzi s bočnicemi) , což je další obytný prostor, ve kterém trávíme nejvíce času.

Průběžná finanční zátěž
Výhoda karavanu je jednoznačná. Obytné auto je další auto, další motor a s tím spojených mnohonásobně více starostí a nákladů. Pojistka u obytného auta, pokud jej máte pojištěno i havarijně, vás vyjde na pěkný ranec, vzhledem k hodnotě auta a případných škod. Někdo proto jezdí jen s povinným ručením, což považuji za ,,dobrodružství,, . Nebo na tom musíte být finančně velmi dobře, jinak v případě větší škody či krádeže jste dojezdili. A znám takový případ. To je pak o strach vyjet a karavaning je především o pohodě. 
Na starší karavan vám stačí povinné ručení v řádu stovek korun na rok. U nového bych bez havarijního pojištění nejezdil, ale i tak je to o mnoho méně než obytka.
Dále druhá dálniční známka, nákup a výměna gum pro zimní provoz atd.... , prostě druhé auto v rodině.
Samozřejmě záleží, jak často karavan využíváte. V našem případě, kdy se nám z toho stal životní styl, jezdíme téměř každý týden.

Když jsme začali jezdit s karavanem, hodně nás to ovlivnilo směrem k minimalismu. Né, že bychom si před tím tuto věc neuvědomovali, ale karavan to ještě umocnil. Jeden z důvodů, proč jsem zavrhl starší obytné auto. I kdybych měl na nové, v této fázi života to považuji za nesmyslný luxus.
Snažíme se zbavit co nejvíce věcí, které nejsme schopni dostatečně využít. A ty co máme využívat na 100%. Každá další věc, kterou si pořídím mě stojí peníze, starosti a energii, kterou bych mohl využít jinde. Nyní jsem schopen osobní auto využít jak pracovně, tak pro rodinu + jako tahač pro karavan a to mi smysl dává.
Když je někdo např. v důchodu, nebo pracuje na cestách a ještě má to štěstí, že je na tom finančně dobře, pak má obytné auto smysl. Může s ním cestovat velkou část roku díky absenci pravidelně chodit do práce, či nutností  být vázán na jednom místě.
Určitě obytné auto taky láká. Má své opodstatněné výhody. Jsem si ale jist, že by mi dost vrtalo hlavou, jestli ty mnohonásobně vyšší náklady a starosti stojí za to. Že je to zbytečný luxus, kterého se s trochou skromnosti můžu vyvarovat a ušetřené peníze raději použít na cestování s obytným přívěsem.

První sezóna za námi - jízda

S pořízením našeho prvního karavanu, jsem měl hlavně já, jako řidič a osoba odpovědná za vše okolo počátečních úkonů spojených s provozem karavanu,  plnou hlavu obav. Až někam vyjedeme, zda jsem si zjistil, vše co je nutné vědět. Přece jen táhnete těžký přívěs, který se blíží váze mého běžného auta. Navíc pokud vám dostačuje ŘP skupiny B, nikdo vás nenutí se o tuto problematiku zajímat, natož dělat dodatečné řidičské oprávnění. Někdo to možná neřeší a vyrazí. Pokud vezete i rodinu s dětmi, není to úplně rozumný začátek a stojí za si něco nastudovat a hlavně začít opatrně a postupně sbírat zkušenosti. Na spoustu věcí člověk přijde až v praxi a dokud si jednotlivé situace nezažije, je vhodné přistupovat k jízdě s karavanem s pokorou.

A tak jako všechny aktivity dříve, horolezectví, jízda na kánoi v divoké vodě, paragliding, jsem se snažil jízdu s karavanem pojmout na začátku opatrně i když už jsem zkušenosti s táhnutím větších plně naložených nákladních vozíků, nebo řízením dodávek měl.

Klíčová věc je mít karavan zatížený na nápravu, nebo více dopředu na kouli. Ve chvíli, kdy je karavan zatížený na zadek, stává se jízda nebezpečná a může dojít k rozkmitání, ať už samovolně, větší či menší náhlou změnou směru jízdy, nebo při předjíždění nákladních aut. Zde vlivem statického tlaku dojde k přitlačování bočních ploch vozidel k sobě a při předjetí se může souprava rozkmitat až v krajním případě dojde k převrácení celé soupravy. Na silnici jsem takovéto řidiče s karavanem viděl už mnohokrát, kdy jim přívěs permanentně kmital zleva doprava a očividně měli pocit, že je to v pořádku. Měli štěstí :-)
Toto jsem naštěstí nikdy nemusel řešit, jelikož náš karavan je už od výroby vlivem rozložení váhy a doplňkové výbavy zatížený hodně na kouli. Řešil jsem, jestli to není až příliš, ale po-té, co jsem se dozvěděl, že někteří ostatní karavanysti jezdí s kolmým zatížením na kouli i 200-300kg i když povolených pro dané auto je třeba jen 75kg, jsem se uklidnil :-).
Velkou roli zde hraje poměr váhy auta vůči karavanu. Čím více má tažné auto tím lépe a taky tuhost zadní nápravy u tažného vozidla. Čím tužší, tím lepší.
Náš poměr váhy je cca 3:2 + a auto má tužší zadní nápravu. Spolu s větším zatížením na kouli je auto i ve větru krásně stabilní a někdy bych řekl, že i boční vítr nemá na celou soupravu takový vliv, jako když jedu bez přívěsu.

Někdy mám na internetových diskuzích pocit, že pokud nemáte auto o váze alespoň 2t a objem motoru min. 2,5l + obrovský výkon, že nemá smysl přemýšlet o karavaningu. Pomalá rychlost a nestabilní souprava. My máme citroen berlingo 1,6 BlueHDi 120k + karavan cca 1t a jede skvěle. Měl jsem i berlingo se 100k motorem a to už bylo znát, že ten výkon chybí, ale i tak se to dalo.

Moje zkušenost za první rok karavaningu. Je to hlavně o řidiči a o tom, jestli chcete na dovolenou spěchat jako s osobním autem, nebo cestu pojmete jako dovolenou. Až s karavanem se konečně cítím na dovolené už když nasedneme a vyjedeme. Neřeším, kdy přesně dojedu a kde ten den skončím. Tam kde zastavím jsem doma. Navíc díky nejvyšší povolené rychlosti ve většině států EU (cca 80km/h), vás to ani nenutí spěchat. Myslel jsem si, že budu jezdit rychleji, ale přirozeně jsem se dostal na rychlost max do 90km/h a  pouze když předjíždím, jedu rychleji. I tak auto bez problémů sedí a akceleruje, ale už mi to přijde moc. Navíc i spotřeba pak letí zbytečně nahoru a moc si nenaženete.
Po D1 jezdím nejraději s karavanem. V klidu v pravém pruhu, sem tam někoho předjedu, ale většinou všichni předjíždějí mě. I mám pocit, že řidiči si na vás více dávají pozor a jsou vůči vám ohleduplnější, když vidí co vezete a co by se mohlo stát, když vás začnou ohrožovat svou zběsilou jízdou :-) . Když už se na mě někdo ,,lepí,, trochu soupravu rozkývám zprava doleva a hned si drží odstup :-) .

Jízda s přívěsem nás zklidnila a mÿ si cestu mnohem víc užíváme. Co na tom, že dojedeme třeba až zítra místo dnešního večera. Takové zastavení na dálničním odpočívadle u dětského hřiště je pro děti zpestření a nutnost v průběhu dlouhé cesty. A vy zatím v karavanu můžete uvařit a dát si kafčo.








Pozitiva jízdy s karavanem

1. Cestování s karavanem je mnohem klidnější a pohodovější a působí to na celou rodinu.
2. Tolik vás to nenutí spěchat.
3. Odpadá nervozita, že do cíle nedorazíte včas.
4. Kdykoliv můžete zastavit a uvařit si, případně zajít na svůj záchod, když není žádný veřejný k dispozici.
5. Pokud máte hodně malé děti, není problém si dítě kdykoliv v klidu přebalit, nakrmit, či umýt v karavanu, kde máte vše k dispozici.
6. Nenutí vás to jet tak často po dálnici díky nižší rychlosti. Díky tomu toho víc vidíte a zažijete, než když projedete celou zemi od hranice k hranici po dálnici. ( Letos jsem si projel část Chorvatska po staré pobřežní magistrále, kde se jezdilo kdysi a cestou zpět i skoro celé Chorvatsko do Slovinska a byla to nádhera. Navíc všichni frčeli po dálnici a tady byla cesta skoro prázdná. A to vše bez poplatků za mýto. )
7. Je snadnější rozplánovat cestu do cíle na více dní a více zastávek na zajímavých místech.
8. Dovolenou si můžete přizpůsobovat během cesty dle počasí a momentálních plánů.
9. Odjezd a příjezd si můžete snadno posunout, pokud vám děti třeba před odjezdem, nebo v průběhu dovolené onemocní.

Shrnutí

Cestování s karavanem nás zklidnilo a cestovat takto s dětmi je jednodušší a zábavnější. Někdo může namítat, že cesta trvá déle, ale pokud karavaningu propadnete, pochopíte, že to není o čase. Prostě přestanete cestu počítat na hodiny, ale na dny.

Domů nám sice chyběly jen 2h cesty, ale proč se hnát a dojet za tmy. Rychlé rozhodnutí a zastávka na Stellplatzu za Vídní s neskutečným hřištěm pro děti. Tak jsme domů dojeli až následující den.

Jak to všechno začalo

Jak to všechno začalo?

Už jako malý kluk mě fascinovalo cestování a outdoorové aktivity, být v pohybu, na cestě a nechat se překvapovat novými místy a zážitky, které třeba ani nebyly v plánu. Měl jsem blízko k aktivitám, které umožňují být v přírodě i po více dní. V mém případě hlavně horolezectví a občas i sjíždění řek. U obou těchto činností vezete, či nesete vše s sebou a co nemáte, to nemáte. Nevíte, kam se dnes dostanete a kde budete spát, co vám připraví počasí a spoustu dalších nejistot, které vás nutí neustále se přizpůsobovat a reagovat na nově vzniklou situaci. Máte sice nějaký plán, ale snažíte se ho přizpůsobit aktuální situaci. I cestování karavanem, jakožto trávení volného času, mi přijde samo o sobě přirozenější, než když máte vše přesně ,,nalajnované,, ,např. od cestovní kanceláře. Protože věci často neprobíhají dle plánu a život sám o sobě je plný nečekaných změn. Kdo se nebojí tuto skutečnost přijmout a považuje ji za přirozenou součást života, takové to koření, ten může v karavaningu nalézt svobodu pohybu a souznění s okolím, kterou lze těžko popsat. Naučil jsem se neočekávat příliš mnoho a většinou se mi dostávalo více, než jsem čekal.

Příchod dětí

S příchodem dětí nastaly otázky, jak by šlo naše cestování přizpůsobit i jim. A tak jsme stan a spaní v autě vyměnili za karavan. Osobně nic proti stanu nemám, strávil jsem v něm mnoho let volnočasových aktivit, včetně cestování, ale přece jen už mám nějaký věk a hlavně sezóna s karavanem nikdy nekončí. Navíc při dnešních možnostech výbavy máte veškeré zázemí i komfort neustále sebou.

Pořízení karavanu

Samozřejmě vše nešlo tak rychle. Tři roky jsem se díval po inzerátech, sbíral zkušenosti a rady od těch, co už karavanem cestují, ať už z řad kamarádů či z internetu. Měl jsem také možnost si několikrát karavan půjčit a vyzkoušet si, co by nám s rodinou vyhovovalo a čím vším karavan případně dovybavit. V neposlední řadě se i připravit na větší finanční výdaj.

Postupně jsem se z karavanů za 60 000 Kč dostal až na 250 000 Kč. Rozhodl jsem se sáhnout na "nedotknutelné" finanční rezervy + na karavan už něco našetřeno bylo a zbytek jsem se rozhodl raději si půjčit

Karavan jsem chtěl pořídit nový a v záruce, nemuset řešit opravy a nemít strach odcestovat někam dál a čekat, až se něco "rozsype" na zrovna nejméně vhodném místě. I to je důvod, proč jsme se nebáli cestovat do zahraničí. Dosud v novém karavanu za necelou sezónu jsme strávili již 70 nocí a procestovali 6 států.

Avšak hlavní důvod koupit nový karavan se zrodil až v průběhu hledání. Nedařilo se mi najít karavan dle mojí představy s příslušnou výbavou. Dále obava, že vzhledem k mým nedostatečným zkušenostem, neodhadnu jeho technický stav. Nyní jsem za toto rozhodnutí rád.

Vyzvednutí karavanu a první cesty...

Pak se narodil syn a já už nevázán doma si mohl jet vyzvednout připravený karavan a my už se těšili, jak po šestinedělí vyjedeme. Byly z toho nakonec jen tři týdny, déle jsme nevydrželi čekat.

Za půl roku čekání od objednávky jsme měli již naplánovanou řadu cest nejrůznějšího charakteru a zbyla jen otázka:" Kde je až hranice cestovaní s takto malými dětmi? Kdy to pro děti bude ještě zábava a zároveň i pro nás?

S jedním jsem ale počítal už dopředu a měl v tom jasno. Děti jsou nyní neoddělitelnou součástí našeho života. Tato etapa nebude trvat věčně a my si ji chceme užít dřív než pomine jako každá věc. Dávno jsem opustil myšlenku " Teď se budu věnovat sobě, pak se zase budu věnovat rodině". Věci s dětmi už nelze dělat stejně jako před tím, kdy jsme byli s manželkou jen dva. Jdou dělat také, ale jinak. Nám se to podařilo a nemáme pocit, že bychom o něco přišli. Právě naopak.

Každá cesta něco stojí a teď nemyslím jen finanční stránku, ale plánování a nervy před odjezdem a občas i na cestě, když momentálně děti nesdílejí radost z cesty jako vy. Ale celkový přínos pro celou rodinu je jednoznačně pozitivní a my už si život bez karavanu ani nedovedeme představit.